Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jakmile je kapela utužena rodinnými vazbami, je to vždycky tak nějak znát. Teď nemám na mysli skvadry jako HANSON nebo KELLY FAMILY, ale spíš takové to kouzlo, jaké mají třeba KRISIUN. A to říkám s plným vědomím toho, že O´BROTHER rozhodně nehrají metal. Jejich tvorba se potuluje od post rocku přes indie rock někam k progresivní formě, která si ale nehraje na čisté košile a kravaty. Tady je té vazelíny dost a i přes melodické zasněné vokály je instrumentální stroj pod tím hrubá zablácená mašina z Atlanty. Popravdě jsem mnohokrát přemýšlel, jak by O´BROTHER zněli bez těch malebných zpěvů, protože by to určitě bylo víc rezu a špíny.
Kytarové expresivní čáranice, zbustrovaná basa a vokály poletující v zajímavých melodiích potažené sametem. Mám rád kapely, které dodávají obrazotvornost, když se vracím po tahu domů. S tímhle v uších se v takové situaci cítíte jako by vaše oči byli kamery pro jejich klip. Jedna z mála mladých rockových kapel v poslední době, které se mi dostali do spárů a já se od nich nedokážu odlepit.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.